Vlčí křížence prvních generací chovala od konce padesátých let pohraniční stráž. Pokus probíhal pod metodickým vedením ing. Karla Hartla. U pohraniční stráže byly podmínky pokusu přísně stanoveny a probíhaly v podmínkách vojenských chovatelských zařízení.
Jako první, o kom je mi známo, že vlastnil a vycvičil vlčího křížence F1 mimo stanici pohraniční stráže, byl na počátku 80. let pan Maršálek z Vodňan. Byl zkušeným výcvikářem a pracoval na chovatelské stanici v Libějovicích. Ze spojení této vlčice Lejdy a německého ovčáka Bojara si pan Maršálek vzal na výcvik štěně křížence Kazana. Složil s ním dokonce zkoušku ZM, což bylo u křížence F1 generace obrovský úspěch.

Lupina (vlčice), Armín NO, F1 Lupin

Další vlčí kříženci se narodili až 14. 5. 2002 u chovatele Františka Hracha v Písku. Jejich matkou byla, v té době již devítiletá, mediálně známá vlčice Lupína a otcem německý ovčák Armín. Byl to vlkošedě zbarvený pes výborného a vyrovnaného charakteru, dvakrát se umístil na Mistrovství republiky stopařů TART jako druhý, jedenkrát, v roce 2002 stál dokonce na stupních vítězů. Vynikal hlavně svojí všestranností, již ve dvou letech uměl ohromné množství různých cviků, které se svým psovodem, panem Hrachem předváděli na ukázkách pro děti, chodili pomáhat policii, společně jezdili závodit. V dob, kdy byla vlčice kryta, měl Armín složeny snad veškeré možné zkoušky, jaké jen mohl pes „bez průkazu původu“ mít.
V ohradě, kde vlčice i pes společně žili, se v podzemní noře narodila tři štěňátka – dvě fenky a jeden pejsek. Fenky byly ve třech týdnech odebrány a předány do svých nových „smeček“.
Pejsek zůstal v ohradě u svých rodičů dál. Pana Hracha zajímalo, jak ho jeho rodiče vychovají a také si ho chtěl ponechat jako společníka pro svoji vlčici. Tento kříženec tedy člověkem ochočen a socializován nebyl, nikdy nepoznal obojek a vodítko, nikdo ho nepřivykal na ruch města a civilizaci. Dnes je mu již více než tři roky a sáhnout si na sebe nechá pouze od pana Hracha, k návštěvám, které do ohrady přijdou se nepřibližuje.
Já se stala majitelkou a náhradní maminkou nejmenší a nejtmavší fenky. V době odběru měla dvě kila. Ve 21 dnech, kdy jsem jí dostala, ještě nechtěla žrát z misky, i když mléčné zoubky již měla. A to pořádné. Dudlík také odmítala a já jí tedy krmila, jako správná vlčice, z pusy. Nejdříve to bylo kozí mléko se žloutkem, pak už i mnou předžvýkané maso, pro které se mi vrhala až do krku. Od prvního dne, kdy jsem ji odebrala z nory, jsme spolu žily v nejužším kontaktu. Spala v mé posteli a kam jsem se hnula, nosila jsem ji v plátěné tašce na rameni sebou. V té době jsem byla bezdětná a pracovala jako odborná asistentka pro výuku kynologie a obecné zootechniky na České zemědělské universitě v Praze Suchdole. Dvě minuty chůze od fakulty jsem tehdy i bydlela, v bytě malého rodinného domku. Když jsem si svoji „Lupejdu“ brala, právě začínaly prázdniny a já se jí mohla věnovat cele. Zvykala jsem jí na ruch velkoměsta, chodívaly jsme spolu na Václavák i do Holešovické tržnice. Učila jsem ji jezdit po eskalátorech metra i tramvajemi. Nebylo to lehké ani pro jednu z nás a já se často zamýšlela nad tím, do jaké míry je psem, do jaké vlkem a jestli vůbec mám morální právo s ní všechno toto podnikat. Jak začal podzim a na škole nová výuka, brávala jsem ji do třídy svým studentům na hodiny „kynologie“. Spolu s panem Hrachem jsme absolvovali s „Lupejdou“, jako živou ukázkou, i několik přednášek o vlcích, křížencích a československém vlčáku. Zároveň s tím i vernisáže uměleckých fotografií staré vlčice Lupíny, které František Hrach pořádá.

F1 Lupejda

A jak se s takovým „polovlkem“ žije?
Vlastnit vlka nebo vlčího křížence z prvních generací bych zařadila někam mezi extrémní sporty. Mě na tom celém táhlo právě to obtížné a nesnadné. Lákal mě problém a potřebovala jsem si vyzkoušet, zda to zvládnu. Podotýkám, že v té době jsem za sebou měla již více než 30 let trvalého soužití s různými psy a byla jsem zkušeným psovodem. Že zvládnu psa, případně československého vlčáka, to jsem věděla. Ale tohle? Lupejda byla psem jen z 50 % a zkušenosti nasbírané za léta výcviku se psy se daly využít jen sporadicky. Všechno vyžadovalo spíš velikou trpělivost a vysokou míru tolerance. K dispozici radou mi byl pan ing. Hartl a také Franta Hrach. O chování vlčích kříženců a jejich soužití s lidmi jsem do té doby znala jen ze „Života s vlky“ od Lois Crislerové.

F1 Lupin

Do jaké míry se může tedy vlčí kříženka uplatnit v rodině a při soužití s lidmi? Asi byste se teď chtěli zeptat, jak „poslouchá“, co se naučí a jaký je tedy pro praktického majitele rozdíl mezi držením psa, vlka a vlčího křížence:
Naučila se celkem dobře chodit na vodítku, snese obojek i stopařský postroj. Bez problému můžeme používat náhubek. Bez problémů se nechá změřit, popřípadě i naočkovat. Návštěva veterinární ošetřovny se obejde bez potíží. Jezdí v autě, do našeho nadšeně „vletí“ dovnitř na povel „motorista“. Pokud jsem ji někdy v přírodě vypustila proběhnout a potom ke mně hned nechtěla přijít, fungovalo vždy otevření dveří auta a následné nastartování motoru i jako odchyt. Naprosto bezpečně. Nikdy mi neutekla.
Z hlediska příslovečné plachosti – my s ní problémy téměř neměli. Obě dvě odebrané fenky nebyly plaché téměř vůbec. Pro porovnání povah, biometrie a z pokusného hlediska obě feny absolvovaly i svod a bonitaci určenou pro čistokrevné československé vlčáky. Z hlediska povah byly naprosto bez problémů. Obě složily i zkoušku vytrvalostního běhu (ZVP 1) u kola na 40 km. Já i majitel druhé kříženky, feny Evy, jsme těch 40 kilometrů ujeli bez pádu a zdrávi. Těžko by však snášely jiného psovoda. V době, kdy jsem jela s Lupčou jako vodič na kole, čekala jsem dítě. S vlčí kříženkou na vodítku jsem prochodila těhotenství ve zdraví až do posledního dne. Pak jsme se po dvou letech společného soužití v jedné místnosti přestěhovali z Prahy na venkov. Dnes žijeme já a můj malý synek s mojí psí smečkou a „polovlkem“ na starém statku ve Středních Čechách, mezi Kladnem a Kralupy. Stavení má velký, uzavřený dvůr, rostou tam vzrostlé lesní stromy, pro chov vlků pravý ráj. Lupejdě, která byla odchovaná v bytě, však dvůr nestačí. Jak jen může, vběhne dovnitř do bytu a chce být s námi. Se mnou vaří, se mnou pozoruje televizi a pokud jí nevyhodím z křesla, bude v něm celou noc. Velice opatrně a láskyplně se snaží pečovat i o moje dítě. Tady však jen pod mým dozorem a s nejvyšší opatrností. Vím, že by dítěti nikdy schválně neublížila. Zuby kontroluje perfektně, drápy a svoji přemíru nadšení však už ne. Když mě vítá, bývám často do krve poškrábaná a samá modřina.

Armín (otec) a F1 Lupin

A jak je to s venčením?
V tom vidím základní rozdíl mezi psem a vlkem. Všichni psi se těší ven. Vlk nebo kříženec nikoliv. Venku může číhat spousta nebezpečí. Jsou tam cizí a možná zlí psi, divné zvuky, pachy, neznámá auta, koně, kropící vůz … . Někdy, když nemá vlk náladu, ani mu nenasadíte obojek a vodítko. Ven s vámi prostě dnes jít nechce. Pokud s vámi jde, první okamžiky bude velmi nejistý. Všechno očichává, rozhlíží se. Místy ho za sebou potáhnete jako kozu. Nazpět domů, povleče zase rychle on vás. Vlci jsou totiž nejraději doma, ve svém, důvěrně známém teritoriu. Milují váš byt, dvůr, auto. Do cizího a neznámého se nepohrnou. Opatrnost nade vše. Jestliže někdy někomu na procházce utekla ochočená vlčice nebo i kříženka, tak zatímco ji celý zoufalý hledal po lese, ona už dávno seděla doma za vraty a netrpělivě čekala, až její člověk přijde a pustí ji domů.

Vztah ke psům:
vlk i pes jsou zvířata žijící sociálně. A vlk je ještě mnohem sociálnější než pes. Není tedy možné ho chovat v izolaci, bez kamarádů se kterými si může pohrát, proběhnout se, komunikovat. Jen člověk tady nestačí. Pro vlčí hraní je příliš pomalý a neobratný. Pro malé štěně křížence je ideální smečka starších, vychovaných a dobře socializovaných psů. Moje štěně vychovával pes velkého knírače, fenka lajky a oříšek. Hrávala si s různými mladými psy na kynologickém cvičišti. Někteří psi na volno, bez majitelů, ji venku na procházkách často, celkem bez příčiny, natvrdo napadali a jednou i dost ošklivě zranili. Vysvětluji si to odlišným „vlčím“ pachem, který psi cítí. Tolik moje praktické zkušenosti po více než třech letech soužití s vlčí kříženkou F1, Lupejdou.
Případné dotazy zájemcům ráda zodpovím na kynologie@seznam.cz..

 

text a foto: Dr. ing. Naďa Šebková