Lajky u nás v České republice rozhodně nepatří mezi plemena rozšířená a známá. Jejich chovem se zabývá pouze úzký okruh zájemců. Na našem knižním trhu neexistuje žádná monografie tohoto plemene, ve velkých obrazových encyklopediích o nich bývá jen okrajová zmínka. Proto bych ráda uveřejnila pro případné zájemce něco málo informací.
Historie plemene
Známý sovětský kynolog A. Vojločnikov se odvolává na četné příspěvky sovětských i zahraničních etologů, zoologů a archeologů. Vyslovuje názor, že mezi všemi plemeny zdomácnělých psů jsou lovecké lajky nejstarším psím plemenem, které stojí nejblíže vlkům. S vlky je sbližuje podobná stavba lebky, suchá, klínovitá morda a fyziologie reprodukce. Feny lajek se ve své domovině, stejně jako vlčice, hárají jen jednou ročně.
Typický profil hlavy západosibiřské lajky.
První vykopávky a archeologické nálezy z doby kamenné objevil ruský geolog Alexander Inostrancev. Byly mezi nimi i pozůstatky kostí, které zřejmě patřily přímému potomku severoevropského vlka nebo křížencům vlka se psem rašelinným. Kostry tohoto psa však byly mohutnější než pes rašelinný a proto byl nazván po svém objeviteli Canis familiaris Inostranzewi. Okolí Ladožského jezera bylo od pradávna oblíbeným místem, kde zakládali při obchodních cestách Vikingové osady. Obchodní styky Vikingů s touto oblastí potvrzují také archeologické nálezy ze Švédska. Vikingové si přivezli domů i psy. A právě archeologické nálezy ukazují na blízkou příbuznost ruských lajek a psů ze Skandinávie. Plemeno fylogeneticky blízce příbuzné lajkám a v některých povahových rysech jim i podobné je karelský medvědí pes. Proto jsou i u nás v České republice všechna chovaná plemena lajek a karelský medvědí pes sdružena v jednom chovatelském klubu. Jinak samotný název plemene pochází z ruského slova „lajať“, což v překladu znamená štěkat. A je to úplná pravda. Všechny lajky jsou na dvoře dobře slyšet, i v porovnání s plemeny, o nichž můžeme říci, že jsou dosti hlasitá a uštěkaná.
Na území bývalého Sovětského svazu existovalo až do roku 1947 dvacet sedm samostatných plemen lajek. Ve skutečnosti to však byly jen nepatrně se odlišující rázy několika málo plemen. Bylo doporučeno toto číslo snížit a jednotlivé variety dle plemen sjednotit.
Ve tvrdých podmínkách oblastí domoviny se z lajek stal přírodním výběrem neobyčejně skromný a odolný pes. Podmínky a celkové zacházení s nimi v dalekých sibiřských oblastech by sotva vydrželo některé z dnešních kulturních plemen.
Západosibiřská lajka Ajga Mutara.
Díky mrazivému klimatu se lajky hárají jen jedenkrát do roka, mívají méně štěňat než jiná, srovnatelně velká plemena (tři až šest), s jejichž porodem a následným odchovem nebývají problémy. I prvničky rodí samostatně a bez jakýchkoli komplikací. Je-li fena dostatečně mléčná, štěňata zdvojnásobí svoji porodní hmotnost sedmý až osmý den. Porodní hmotnost při pěti narozených štěňatech se u západosibiřských lajek pohybuje zhruba od 320 do 450 g. Termoregulaci mají lajky přizpůsobenou pro severské kraje. Pro zajímavost uvedu, že v našich podmínkách mírného klimatu České republiky se až jedna třetina zde chovaných fen lajek hárá již dvakrát ročně.
Cílem chovatelského snažení v Rusku je, aby lajka byla samostatně pracující a opravdu tvrdý pes. Proto lovci v tajze dělají zkoušku povahy i na medvěda. Ta spočívá zhruba v tomto: ze vzdálenosti asi sto až dvě stě metrů je pes vypuštěn lovcem z řemene (zdůrazňuji však, že plně dospělý pes!). Pokud ten ihned a neohroženě k medvědovi běží a poté na něj silně a neohroženě doráží, čímž ho udrží na místě, dostane pes hodnocení známkou výborná. Pokud k tomu pes potřebuje psychickou podporu majitele, ohlíží se na něj a lovec ho musí povzbuzovat hlasem, dostane dvojku. Pes, který se medvěda bojí, případně se nechá zahnat, v takové zkoušce neuspěl a lovci ho k chovu nevyužívají. O tuto zkoušku má zájem i řada chovatelů lajek ze zahraničí, například z Finska, kde je toto zákonem zakázáno. Jezdí proto svoje lajky otestovat ke spřáteleným chovatelům za sousední ruské hranice. Co já vím, tak se jezdí hlavně do oblastí okolo Murmansku. Tím se tvrdost a obratnost pro boj s velkou šelmou po generace v lajkách utvrzuje a záměrně rozvíjí. Právě pro tyto vlastnosti se v našich podmínkách lajky výborně osvědčily při naháňkách na černou zvěř. Ani vlků se lajky nebojí, napadají je. Dostane-li se lajka na čerstvou vlčí stopu, setkání s vlkem vyhledává.
Příslušníci národností obývajících severní lesní pásmo Evropy a Asie měli lajky jako jediné plemeno loveckých psů, se kterými odpradávna lovili soby, losy, medvědy, kuny, soboly, veverky, tetřevy a kachny. Lov pomocí lajek na všechny tyto druhy zvěře je dobře popsán v knize „Lov s lajkami (Ochóta s lajkami)“ opět od kynologa Vojločnikova. Všechny lajky se vyznačují kvalitním slíděním, dobře sledují stopu raněného zvířete. Při pronásledování zvěře často zaběhnou z doslechu. Mají však výbornou orientaci i sluch a i v neznámém terénu se umí bezpečně vrátit ke svému pánovi. Lajka má velkou ostrost na škodnou, pronásleduje nejen kočky, které okamžitě zadáví, ale i jiná zvířata. Velmi těžko se pak nechá odvolat. Lajka je v boji i s mnohem větším protivníkem velice tvrdá. Bezpečně umí zabít vydru a v revírech Šumavy se nezalekne ani rysa. I za cenu těžších zranění s ním neohroženě bojuje. Podle vyprávění mého známého, profesionálního revírníka ze Šumavy, který vlastní vynikajícího psa západosibiřské lajky, jeho pes, kterého rys napadl ze zálohy, velikou kočku po lítém boji zahnal. Pro zajímavost uvádím, že je tento pes svým pánem výborně ovladatelný, má složeny čtyři zkoušky lovecké upotřebitelnosti, například i lesní a všestranné. Nejen tedy barvářské zkoušky honičů, jako většina.
Ruskoevropská lajka.
Ve 20. a 30. letech se v tehdejším Sovětském svazu o lajky začali zajímat četní myslivci, jejich používání při lovech rostlo. Do velkoměst se začaly dovážet ze vzdálených vesnic v tajze pravé lajky. Tím začalo jejich cílevědomé šlechtění. V těžkém období druhé světové války bylo v SSSR založeno šedesát pět státních psinců, z nichž se v sedmnácti chovaly pouze lajky. V naší republice se západosibiřské lajky chovají teprve od počátku osmdesátých let dvacátého století. První dokladované zápisy v plemenných knihách pocházejí z roku 1981. Existují samozřejmě ústní zprávy o ojedinělých dovozech lajek do tehdejšího Československa brzy po druhé světové válce, nejednalo se ovšem o organizovaný čistokrevný chov zvířat s PP.
Jedním z prvních průkopníků tohoto plemene u nás, byl tehdejší poradce chovu, pan Josef Břichovský. Bydlel v Kostelci nad Orlicí a v průběhu osmdesátých až devadesátých let odchoval na své stanici „Z lipových strání“ naprostou většinu štěňat západosibiřských lajek v tehdejším Československu. Jeho zvířata pocházela z Ukrajiny, z daleké Krasnodarské oblasti, importoval fenu i z Maďarska. Všichni, kdo dnes po panu Břichovském v chovu lajek pokračujeme, na něj s uznáním vzpomínáme.
V Čechách se nejvíce chová lajka západosibiřská, ta u nás mívá v posledních letech tři až šest zápisů vrhů štěňat ročně. Dále se v České republice jako opravdová rarita vyskytuje i malá, černobílá ruskoevropská lajka, bylo zde odchováno již několik vrhů. Karelofinská a východosibiřská lajka se u nás nechovají. V devadesátých letech byl plemennou knihou zaregistrován jeden import psa východosibiřské lajky.
S lajkami se loví od začátku letní do podzimní sezóny, až do konce podzimního lovu. Pro časově tak rozsáhlé a co do druhů zvěře tak různorodé období lovu neexistuje žádné jiné plemeno. Získat si dospělou pracovní lajku je velmi těžké. Málokdy se podaří kontakt mezi psem a novým pánem. Většina ruských lovců a myslivců si pro sebe vychovává psa od štěněte. Toto bych doporučila i všem zájemcům o chov lajek u nás. Lajky se velice těžko cvičí a ovládají, protože jsou velice inteligentní a samostatné. V drsných podmínkách ruské tajgy by jinak nepřežily, proto je jim samostatnost rozhodování vrozená. Pro případné zájemce o toto plemeno dopředu předesílám: ne, opravdu to není snadno cvičitelný a snadno ovladatelný německý ovčák. Výcvik na kynologickém cvičišti, na úrovni klasických služebních plemen, se od lajky očekávat nedá. Stejně jako je tomu u většiny klasických „seveřanů“, nebývá ani zde závislost na majiteli tak velká. Proto - a mluvím teď z vlastní zkušenosti – chcete-li docílit spolehlivého přivolání, vezměte si vybrané štěně od chovatele co nejdříve. Optimální je to ještě před dovršením druhého měsíce věku.
U nás se lajky využívají jak ke slídění a k lovu zvěře drobné, tak i na kachny a velmi dobře se uplatňují při lovu zvěře černé. Lajky jsou psi, kteří pracují v honitbě samostatně, mají obrovský akční rádius. Proto myslivci, kteří s nimi provádějí lovecký výcvik, doporučují mít lajku od štěněte a neustále ji utvrzovat ve spolupráci s vůdcem. Tvrdé metody se při jejich výcviku využít ani nijak uplatnit obvykle nedají. Musíme vůči nim projevovat laskavost a podarovávat je pamlsky. Pokrmová metoda působí při výcviku lajek nesmírně pozitivně. Většinou jsou totiž jako správní seveřané, všechny lajky velmi žravé a pamlsek je pro ně tou nejlepší motivací. Ale pozor! Primitivní a severská plemena psů jsou zároveň velmi záživná. Jejich organismus téměř beze zbytku využije každičký nalezený drobeček potravy, každičkou kůrku chleba i rybí šupinku. Proto pozor: při nedostatku pohybu a v našem teplejším podnebí, než je v jejich domovině, hrozí rychlá obezita. Moje vlastní fena (a byla to dvojnásobná Světová vítězka!) se s ní potýkala neustále. Tato moje fena – Anna Hvězda Sibiře, se jako první lajka z České republiky stala nejlepší – CACIB fenou plemene a tím i Světovou vítězkou v Miláně 2000. V následujícím roce 2001 potom svoje prvenství v Portu obhájila. Ale řeknu vám: dostat ji z kondice „příliš blahobytné“ (jak její výživný stav jednou okomentoval jeden velice slušný pan rozhodčí u nás) zpět do kondice výstavní, stálo hodiny běhání u kola, plavání a odříkání.
Chovatelé lajek jsou u nás sdruženi v Klubu karelských medvědích psů a lajek nebo mohou být členy Klubu chovatelů honičů. V současné době nemá ani jeden z klubů pro uchovnění zvířat povinnou zkoušku z výkonu. Vycházíme z toho, že chovatelství je především činností zájmovou a ta jako taková musí lidi bavit. V Klubu karelských medvědích psů a lajek pro dosažení chovnosti stačí účast na Klubové výstavě se známkou výborná nebo velmi dobrá. K hodnocení výborná z Klubové výstavy stačí ještě jedno ocenění výborná z některé výstavy vyššího stupně (národní, mezinárodní, evropská, světová, speciální) nebo zkoušky lovecké upotřebitelnosti (barvářské zkoušky anebo barvářské zkoušky honičů). K ocenění velmi dobrá na klubové výstavě je potřeba mít alespoň jednu z těchto dvou vyjmenovaných zkoušek. Podmínky jsou nastaveny velice demokraticky, vyhovují jak aktivním myslivcům, tak i členům klubu, kteří mají lajku spíše jako rodinného psa a společníka.
Pokud vás, vážení čtenáři, toto u nás zatím málo známé plemeno zaujalo, více informací (včetně platných plemenných standardů, kterými zde nechci čtenáře obtěžovat) můžete načerpat na internetových stránkách. Ráda zodpovím všechny vaše případné dotazy.